Pod hřebenem Bílých Karpat, vzniklo sídlo a showroom firmy Janošík, která vyrábí okna a dveře do soudobé architektury. Architekturu a atmosféru domu formovaly úvahy o dobrých oknech. O zhmotnění filozofie spojení architektury s krajinou. O otevřenosti domu krajině, o plynulém přechodu interiéru a zahrady, o nerušených výhledech.

Původně byl dům cestou oddělen od louky. Stěnami uzavřen do sebe. Hala z roku 1950 se otevřela. Dostala náruč, která přivádí přírodu do domu. Z kanceláří v patře ve výšce 5 metrů se tak nyní vychází přímo do louky. Z bariéry vzniklo propojení domu, louky i dalekých výhledů. Aby vyzněly nejsilnější podstaty oken.

Tvar původní haly byl zjednodušený na nejzákladnější linie, pro vyznění obou hmot a jejich pnutí. Do dřevěného objemu jsou vyříznuty čtyři průřezy. Na čelní fasádě největší okno o rozměru 9 × 3,2 metru, slouží jako signifikantní znak pro příchozí. Na opačné straně se objevuje okno nejmenší.

Dům je protkán rozmanitým řešením oken, dveří. Jako představení možností i experiment s formou a funkcí.
Interiér je bílý, galerie pro obrazy do krajiny. S prvky z běleného smrku, přírodního dubu, tmavě šedého betonu a lnu. Prostor utvořily zapuštěné balkony, otevřený krov i středová chodba napříč domem. Po stranách jsou kanceláře a zasedací místnosti, uzavřené pro nerušenou práci. Střed domu je otevřený jako společné náměstí.

Vybavení vzniklo na míru domu. Stoly, police, kuchyň byly vyrobeny ve vlastní dílně. Studio Dechem vytvořilo pro dům kolekci závěsných svítidel, lamp a váz. Prázdnější místa domu rozeznívá cyklus 15 obrazů od Lukáše Musila. Objekt mezi sochou a schodištěm zde navrhl Maxim Velčovský.

Zahrada je pokračováním okolní přírody. Duby, jedle, břízky, lípa. Louka s ovocným sadem.

Dům se znovuzrodil rekonstrukcí družstevní haly z roku 1950, která sloužila jako sklad obilí. Místo bourání a nové stavby bylo využito stávajícího objektu. Zateplením a výměnou oken se snížila energetická náročnost.
Návrh vzešel i ze chtění, aby dům přes svou velikost v krajině nerušil. Je tak drsnější a tmavší navenek. Fasáda je obložena černým modřínem s viditelnou kresbou dřeva. Střecha je osazena solárními panely zapuštěnými v líci střechy, které splývají s černou hmotou domu. Beton je probarven do odstínu pískovce a litý po vrstvách, aby působil jako přírodnina, nikoli technicistně. Výraz a charakter navazující na tradiční valašské stavby. „Průmyslové haly často působí jako jizvy v krajině. Tady se snad ukazuje, že tomu tak být nemusí.”
Do bočních stran domu jsou zapuštěné balkony. Umožňují přímý vstup do zahrady zahradu. Rovněž fungují jako stínění, v létě chrání interiér před přehříváním, v zimě propouštějí nízké slunce. Tím eliminuje potřebu klimatizace.