Roubený dům v kamenné soutěsce
Z historie
Úzká pískovcová soutěska Dolního Žďáru dala vzniknout několika bizarním domům, stavebně i mentálně spojeným s rostlou skálou pískovcové rokle. Dům má prakticky jen tři obvodové stěny, tu čtvrtou nahrazuje více či méně upravený přirozený masiv. Do něj jsou navíc vysekány další prostory. Někdy celé místnosti, jindy jen výklenky a poličky. V klasické dispozici jsou podél skály uspořádány světnice, síň s černou kuchyní, komora a následně stodola a chlév.
Dům byl vystavěn v letech 1771–1774. To usuzujeme z dendrochronologického průzkumu, který zařadil počátek stavby, respektive kácení stromů na ní do roku 1771. V lednu 1774 je už dům zapsán do pozemkové knihy. Jak dlouho trvaly přípravné práce, případně jak dlouho byl již dům užíván před zapsáním do katastru se už dnes nedozvíme. Že to bylo ale v čase, kdy Wolfgang Amadeus Mozart napsal v 18 ti letech své slavné Divertimento č. 2 D dur, je jisté. A že tato „bílá roubenka“ patří mezi vůbec nejhodnotnější příklady roubených usedlostí v celém regionu také.
Zvláště cenné je již zmíněné dispoziční řešení s intaktně dochovanou černou kuchyní, dýmnou komorou a sepjetí objektu se skalní stěnou.

Starý dům
Na počátku rekonstrukce byl dům ve velmi zuboženém stavu. Dolní část roubení byla zetlelá a fatálně napadená dřevokaznou houbou a hmyzem. Celý dům byl dramaticky sesedlý směrem od skály. Díky zborcenému schodišti nebylo horní podlaží přístupné, a veškeré dřevěné konstrukce v hospodářské části domu byly destruované. Přes naše důrazné varování si klienti dům koupili a započala rekonstrukce.
Nejprve byly sanovány historicky cenné konstrukce, především roubené, včetně vyheverování celé konstrukce do „téměř“ původní polohy. Otlučeny byly veškeré hliněné omítky, které byly uschovány pro následné použití. Repasovány, případně nahrazeny replikami byly výplně otvorů, okna i dveře se zárubněmi. Následně po rozvodech elektroinstalací a vody byla uschovaná hliněná omítka ručně znovu nanesena na všechny vnitřní stěny a stropy. Tím dostal interiér měkký a přívětivý výraz původního stavení, po několikaletém zrání omítek byly stěny nabíleny vápnem. Dokončeny tak byly hlavní světnice, ložnice nad ní a dvě menší komůrky směrem ke stodole.
Bílého vápenného nátěru se dočkala i celá fasáda. Tuto zářivě bílou barvu doplňuje šedozelený nátěr okenních a dveřních šambrán a sloupky pavlače v prvním podlaží domu. Černohnědá barva zůstala na deštění seníku a stodolových vrat.

Nové vstupy
Ve světnici byla zcela nově vystavěna pec s plotnami na vaření a pečící troubou. Technologie je autentická, tvarosloví s ocelovým hranolem na dřevo, na kterém celá pec stojí už je zcela nové. Do prostoru světnice byla vestavěna moderní kuchyně, jejíž barevnost je shodná s barvou vstupních dveří a okenních obložek.
V síni s černou kuchyní, bylo potřeba navrhnout nové schodiště. To mělo spojovat nejen obě podlaží stávajícího domu, ale i tři podlaží nové části, vestavěné do prostoru původního seníku. V nejnižší části je velká koupelna se saunou a odpočívárnou v jedné z místností vytesaných do skály. Na dní je umístěná ložnice s malou koupelnou a toaletou a nahoře až do krovu pak atelier. Prostor byl díky otevřené skále vlhký a chladný. Bylo jasné, že materiál nového schodiště musí být odolnější a stabilnější než původní dřevo. Za nebývalé podpory pracovníků památkové péče jsme v chráněném objektu vytvořili betonovou skulpturu pravoúhlých tvarů, která doplňuje organické tvary skalní stěny. Na mezipodestu navazuje další samostatné schodiště z ohýbaných ocelových plátů, stejně jako zábradlí betonových ramen schodiště, a zpřístupňují atelier.
Nová ložnice je skrytá za bedněním starého seníku. Do jejího velkého oka pronikají paprsky světla spárami v bednění a z pavlače ve staré části domu. Jinak je ložnice zcela skryta jakýmkoli pohledům.
Velký atelier je v posledním podlažím nové vestavby a je prosvětlen velkým trojitým zasklením směrem ke svislé skalní stěně. Oblé tvary vodorovného laťování vytváří měkký celistvý a moderní prostor prosvětlený velkým množstvím přirozeného světla. V čele prostoru, je knihovna, která v sobě skrývá průchod do prostoru půdy nad starou ložnicí.
Největší devizou atelieru je přímý vstup na kamennou terasu vytesanou přímo do skalní hmoty pískovcového masivu. Ta dříve sloužila na shazování slámy a sena z polí nad soutěskou a jejich následné uskladnění v seníku. Dnes je to příjemná terasa s posezením a sezonním zastíněním. V atelieru je i malá kuchyně. Dům se tak dá využívat jako dvě plnohodnotné jednotky.
Rostlá skála v interiéru je největší komplikací a zároveň devizou celého domu. Je potřeba naučit se s ní žít. Je vlhká, chladná a nesmlouvavá ale její spojení s jednoduchými, ryze soudobými prvky nové architektury vytváří neopakovatelné napětí a graduje hodnoty všech částí prostoru.