Výstava Moje tělo není ostrov má podobu obrovského těla, částečně rybího, částečně lidského. Každá část zprostředkovává nesčetné množství příběhů, jejichž podmanivá litanie se rozléhá celým výstavním prostorem. Díky své nevyzpytatelné, znepokojivé povaze a způsobu, jakým se odhaluje jako pohlcující krajina, je přístupná každé*mu návštěvníkovi*ci, který*á je ochoten*na naslouchat jejím mnoha příběhům. V průběhu výstavy budou každou sobotu odpoledne instalaci obývat a aktivovat performeři*rky, kteří*ré se s veřejností podělí o různé příběhy, jež výstava obsahuje: o dítěti šikanovaném ve škole, o krevetě vařené zaživa nebo o keři vytrženém ze svého původního prostředí, aby byl znovu vysazen na předměstí. Duch celé instalace jako by spočíval ve volání po životě, v němž má větší místo empatie a v němž těla čelí menšímu normativnímu tlaku, které vyslovuje jeden*na z jejích protagonistů*ek: „Sním o těle vybaveném mnoha kůžemi.“

V břiše fragmentovaného těla leží různé krabice a přepravní bedny, z nichž jako by se chystaly uniknout zvířecí a lidské bytosti. Těla na útěku, pomíjivá a přechodná; těla, která odmítají být pojmenována; těla, kterým nelze přiřadit žádnou nálepku; těla, která odmítají mlčet; těla, která svobodně vyjadřují, co cítí a o čem sní. Opakující se motiv přepravní bedny je symbolem jak pohybu a přesunu ⁠–⁠ ať již dobrovolného, či vynuceného ⁠–⁠ z jednoho místa či stavu do druhého, tak normativity a kodifikace, která je typickým znakem naší naléhavé touhy zařadit vše do úhledných krabic i našeho strachu z mnohoznačnosti, místo toho, abychom zkusili*y myslet jinak. Instalace vytváří platformu empaticky otevřenou těm, jejichž hlasy ⁠–⁠ lidské, rostlinné, zvířecí ⁠–⁠ jsou umlčeny, jejichž stav je zpochybňován, jejichž život byl vykořeněn a kteří*ré jsou vystaveni*y nucenému nálepkování a stigmatizaci.

Předmětem architektonického řešení je funkční adaptace výstavy z francouzské galerie pro prostory Velké dvorany. Její rozsáhlá podélná osa se stává pomyslnou páteří přivezené ryby. Při vstupu je umístěna interaktivní zóna, do které se návštěvníci*ice vrací pro projití výstavy,
a mají zde možnost sdílet své vlastní příběhy, které se na textilní nástěnce stávají součástí instalace. Zóna je ohraničena obloukovou křivkou ocasní ploutve, skrze kterou je možné pohlížet zpět do prostoru výstavy. Mobiliář je tvořen matracemi a pojízdními stolky a vytváří tak alternativu ke standardnímu sezení u stolu, která se nachází uvnitř výstavy. Ostrovy jsou rozmístěné v blízkosti dle blízkých témat, pomyslným závěrem instalace je rybí hlava, do níž je možné vstoupit, položit se a vyslechnout si všechny příběhy v audio verzi. Mezi ostrovy i stěnami prostoru jsou zachovány dostatečné prostory pro průchod lidí s omezenou schopností pohybu a orientace. Nejzřetelnějším zásahem do prostoru Velké dvorany je optické snížení stropu instalací ochranné sítě, jež je zavěšena na dešti lanek.
Cílem optického snížení je především vytvoření prostředí lidštějšího rozměru, kde nejsou ostrovy zatíženy převýšením a světlostí místnosti. Stropní osvětlení prostoru není navrhováno, instalace využívá zimního přítmí, do interaktivních částí je možné v průběhu zimních měsíců umístit stolní lampy. Architektura vytváří prostředí pro citlivý zážitek
z výstavy v novém prostoru, funguje v synergii s instalací, kterou pro prostor dotváří, ale nikterak ji nepřevyšuje, funkční linie je primárně horizontální.
Texty a příběhy k jednotlivým ostrovům zůstavají řešeny formou nálepek, která je převzata i pro výstavní text, jenž je umístěn na překližkovou desku (připomínající jednu ze stran přepravních beden). Interaktivní zóny jsou označeny piktogramem a pro lepší orientaci výstavou je vytvořena mapa, na níž jsou zakresleny všechny ostrovy a je z ní na první pohled zřetelné tělo ryby.
Části výstavy, jako je textilní nástěnka, překližkové desky, sedací objekty či sítě, bude možno využít i při dalších výstavách či jiných aktivitách Národní galerie (volba borové překližky k synergii nábytku s vybavením prostoru Korza).