Hranol je lapidární tvar podtrhující vertikalitu prostoru. Levituje a nedotýká se věže, můžeme říct, že v sobě skrývá tajemství. Je poctou věži. Je hmatatelnou skutečností a zároveň popírá svou váhu a velikost. Měřítkem se stává divák.
Hledal jsem nejlepší řešení pro danou prostorovou situaci i z hlediska proveditelnosti. Můžeme vnímat krásné tmavé sklo probarvené ve hmotě. Divák prožívá prostor prostřednictvím tohoto ozvláštnění, které vlastně nečeká. Uvědomuje si skutečnost skrze odraz obrazu okolí i sebe sama.
Člověk procítí dané místo a vkládá do něho něco ze sebe tak, aby danému místu neublížil, ale ozvláštnil jej, posunul ho do jiné reality nebo události.

Vertikála jako osa svým způsobem překračuje čas a v případě věže ze sedmnáctého století obrazně i dějiny. Technicky řečeno se snažím proniknout k vnitřku věci, náročné je vymyslet nejlepší řešení pro dané zadání nebo konkrétní prostor a potom je také náročná spolupráce s ostatními, kteří zprvu smysl naší práce většinou nechápou a mnoho věcí zbytečně komplikují. Což ve Frýdku bylo naopak. S podobnou souhrou nadšení pro věc a lidskosti jsem se zatím v životě nesetkal.
Instalaci vnímám jako čistě výtvarnou záležitost, nevytvářím nové prostorově funkční prostředí a ani neřeším architektonické zadání, hledám nové prostorové vztahy a energii místa. To znamená být neustále v pohotovosti a zpochybňovat všechny způsoby – jednání, bytí, vyjadřování –, jejichž prostřednictvím se konvence stávají formou, jistotou či pravidlem.
Michal Motyčka: Hranol, 2020, černé reflexní sklo, kovová konstrukce, 1 × 1 × 5 m