Cyklostezka mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem není novostavbou, ale proměnou. Zásah do krajiny tu proběhl dávno – člověk kdysi vybetonoval Spirův kanál jako přivaděč vody pro vodní elektrárnu Čertovy proudy firmy Ignác Spiro & Söhne, ve své době nevídané technické dílo. Dnes se na stejném tělese vine nová trasa, která krajinu čte jiným způsobem, ale s respektem ke stopám minulosti. Nepřichází s ambicí vytvářet novou krásu, ale odkrývá tu, která vznikla mimoděk – beton, který zestárl, zarostl, zašpinil se. Tím vyzdvihuje základní myšlenku udržitelnosti – neničit, nebudovat nové, ale zamýšlet se a transformovat již existující.

Zásah byl minimální, a právě v tom spočívá jeho síla. Těleso původního kanálu bylo vyčištěno a v úseku původního akvaduktu “říznuto” – řez uvolnil výhledy do zeleného údolí ikonických vltavských Čertových proudů, a v čase zasypaného vodního kanálu se stala otevřená křivka v krajině. Tvar stezky nebyl navrhován – vznikl, kudy to vyšlo, jak to vyšlo. A přesně to z něj činí krajinný prvek, který se nesnaží dominovat, ale splynout.

Barva betonového korpusu byla sjednocena do bílé – ne sterilní, ale živé, stárnoucí spolu s přírodou. Stezka zůstává drsná, nedokonalá, černé skvrny způsobené počasím a užíváním působí až „upatlaně“, ale právě tím zapadá do svého prostředí. Není tu architekt ve smyslu tvůrce-umělce, ale vnímavý editor, který odstranil přebytečné a nechal promluvit existující.

Projekt stojí na úctě k entropii. Přijímá čas jako spoluautora. V jeho neestetičnosti se zračí opravdovost. Nejde o design, ale o míru. Nejde o formalismus, ale o přirozenost. Cyklostezka mezi Loučovicemi a Vyšším Brodem není jen cestou, ale i odkazem. Je příkladem, jak lze ke krajině přistupovat: s pokorou, úsporně, a přitom silně.

Projekt vychází z existujícího tělesa původní technické stavby – historického Spirova kanálu, přivaděč vody pro vodní elektrárnu Čertovy proudy firmy Ignác Spiro & Söhne, v dané době největší hydroelektrárny v Rakousko-Uhersku. Jde o železobetonový monolit, vedený svahem vysoko nad tokem Vltavy. V dotčeném úseku, původně akvaduktu v délce cca 250 m byl kanál očištěn, lokálně staticky sanován a adaptován na cyklostezku. Klíčovým zásahem bylo částečné odstranění horní části jedné z jeho stěn – doslova „jeden řez“ flexou – který změnil hluboký, uzavřený „U“ profil v otevřenou trasu s výhledy do zelené džungle divokých vltavských Čertových proudů.

Betonová konstrukce nebyla potlačena ani maskována. Naopak, její hmota a tvar zůstaly dominantní. V některých místech je pravá stěna kanálu vyšší než člověk, připomíná masivní skálu, koryto vysekané v kameni. Tloušťka stěn se pohybuje mezi 20–30 cm. Konstrukce působí jako přírodní útvar, prošlá časem a krajinou. Povrch byl sjednocen nátěrem bílé barvy, která však stárne a špiní se spolu s prostředím – nevytváří kontrast, ale mizí.

Z technického hlediska se tedy nejedná o novostavbu, ale o adaptaci: místo demolice a nahrazení byla využita stávající nosná konstrukce, došlo k architektonické upcyklaci. Cyklotrasa vede po betonovém dně bývalého kanálu, člověk tak přímo projíždí nejen krajinou, ale i technickým unikátem odkazujícím na historii této oblasti.

Zásah byl minimální, cílený a funkční. Přeměna z technického kanálu v krajinnou stezku proběhla s jediným řezem – fyzickým i myšlenkovým.