V 50. letech byli političtí vězni zavíráni do pracovních táborů na Jáchymovsku, kde těžili v primitivních podmínkách uran. Pomalu tam přicházeli o zdraví vlivem radioaktivity a krutého zacházení.
Ústav pro studium totalitních režimů v čele s historikem Jakubem Jarešem nás oslovili se záměrem vybudovat ve Věži smrti expozici, která bude prvním krokem k důstojnému zpřístupnění této památky. I přes skromný rozpočet pracuje expozice s prostorovým zážitkem a vypráví příběh napříč celou budovou. Expozice je intervencí do neutěšeného stavu památky.
Po vstupu do haly je průhled zakryt velkým válcem s pootevřeným vstupem. Budoucnost je nejistá. Nevidíte, jak tento příběh bude pokračovat. Vnitřek válce přináší pocit uvěznění a pohled do tváří bývalých politických vězňů - ve formě jejich vyšetřovatelské identifikační fotografie.
Z uvěznění vede pouze jediná cesta, do haly Věže smrti. Před návštěvníkem se rozprostře rozsáhlý prostor s pravidelnou řadou sloupů, symbol nekonečných dní práce v uvěznění. Při průchodu návštěvník sbírá faktické informace o důvodech i podrobnostech smutné historie.
Prostor narušuje výrazný černý tubus. Průchod nastoluje očekávání, napětí, úzkost. Na konci cesty se otevírá vysoký prostor v přízemí Věže smrti. Pohled vzhůru, pieta, zastavení, zamyšlení, jedna osamocená židle pro odpočinutí. Atmosféru dokresluje zvuková nahrávka vyprávění pamětníka.
Na příběh historie se z poslední části haly dívají svědci, les panelů symbolizujících pamětníky.
Na některých návštěvník objeví osobní výpověď, jiné jsou tiché a prázdné. Paměť mizí.

Výstava byla zrealizována s minimem finančních i stavebních prostředků. Věž smrti je Národní kulturní památkou, žádný ze vstupů nenarušil ani neupravil samotnou stavbu. Výstava je jednoduše demontovatelná.